Roman Štětina (1986) vystudoval multimédia na Ústavu umění a designu při ZČU v Plzni. Jako jeden z mála českých umělců se zabývá prací se zvukem. Pomocí svých chytře konstruovaných instalací poukazuje na vliv, který má naše smyslová zkušenost na vnímání toho, co skutečně vidíme. Žije a pracuje v Praze a Frankfurtu nad Mohanem. V roce 2014 vyhrál Cenu Jindřicha Chalupeckého.
João Maria Gusmão (1979) a Pedro Paiva (1977) žijí a působí v Lisabonu. Společně začali pracovat v roce 2001 na výstavě InMemory v Galeria Zé dos Bois v Lisabonu. Vedle několika monografických výstav v muzeích a na dalších místech věnujících se současnému umění vystavovali v roce 2009 na 53. Bienále současného umění v Benátkách, kde reprezentovali Portugalsko, a účastnili se „Encyklopedického paláce", hlavní výstavy Benátského Bienále v roce 2013.
Zvuková umělkyně a hudební skladatelka Ryoko Akama (1976) přibližuje ve svých kompozicích, které často pracují s psaným textem, estetiku ticha, času a prostoru. Se starými syntezátory ohledává zvukovou performance a kromě toho vytváří také instalace s drobnými objekty a elektronikou. Akama se zabývá kvalitou minimální, reduktivní a abstraktní sonické zkušenosti. Provozuje label melange edition a je spolueditorkou časopisu Reductive Journal. V současnosti je spolu s Montym Adkinsem a Phillipem Thomasem doktorandkou na Univerzitě v Huddersfieldu, kde spoluorganizuje HudHack (DIY elektronický workshop) a re.sound (koncertní série).
Rebecca Salvadori (1984) se svými videopracemi snaží podvracet roli dominantních technologií. V současnosti se zabývá podstatou digitálních obrazů a jejich recepcí. Většina videí jsou vizuální kompozice založené na náhodných objevech. Prostřednictvím doslovně zpomalovaných výrobních postupů se snaží osvobodit od mechanického přístupu často spojovaného se současnou digitální produkcí audiovizuálních děl.
Mark Fell (1960) – britský vizuální umělec a představitel elektronické hudební scény. V tvůrčím přístupu je ovlivněn například tradicí experimentálního filmu a videoartu. Zvukové analýze a pohyblivému obrazu se věnoval již během svého studia koncem osmdesátých let 20. století na polytechnice v Sheffieldu. Jedním z výrazných témat Fellovy tvorby je zvuková „organizace" prostoru a obecněji vztah mezi zvukem a světelnými zdroji. V oblasti techno hudby je zásadní spolupráce s Mattem Steelem a jejich hudební projekt snd. Fellova alba vychází v rámci hudebních vydavatelství Mille Plateaux, Mego, Raster-Noton nebo Alku.
Lucy Railton (1985) pracuje zejména se zvukem – zdrojovým materiálem jsou nejčastěji nahrávky violoncella. Zajímá ji odkaz a tradice především v oblasti živých vystoupení. V roli interpreta je aktivní v elektronických, improvizovaných a moderních klasických formách. Je spoluředitelkou a kurátorkou Londýnského festivalu současné hudby.
David Ferrando Giraut (1978) se ve své umělecké tvorbě zaměřuje především na práci s videem a zvukem. Kombinuje několik témat, jako je hybridizace přírodních prvků, vztah technologie a společensko-politických organizací, napětí mezi reprezentací a zobrazovanou realitou. Autor zpochybňuje moderní pojetí temporálnosti a navrhuje hledání kontinuity skrze pojmy transverzality, proustovské reminiscence, úpadku a jeho podobnosti s audiovizuálním záznamem. David Ferrando Girraut je absolventem londýnské Godsmith Colledge. V roce 2010 absolvoval postgraduální kurz LUX Associate Artists Programme v Londýně.
Paul Emery je docentem na Fakultě umění, životního prostředí a technologie na Beckettově Univerzitě v Leedsu a ředitelem Seen, ateliéru digitálního designu a kolaborativní výzkumné platformy, která se zabývá grafikou, instalačním designem a motion designem, využívajícím výpočetní a procesuálně orientované metody. Výstupy sahají od systémů pro velkoformátové projekce či generativních médií k experimentálním filmům a vzdělávacím workshopům. Jeho práce byly uvedeny na mezinárodním festivalu progresivní hudby a novomediálního umění Sonar v Barceloně, Cannes Lions, Festivalu experimentálních filmů v Chicagu a Onedotzero.
Joe Gilmore (1968) je multidisciplinární umělec a grafický designér, který se ve své tvůrčí praxi pohybuje v oblasti počítačové hudby, videa a algoritmického umění. Jeho tvorbu vydává řada hudebních labelů včetně 12k a LINE (New York City), Fällt (Belfast), Cut (Curych), Alku (Barcelona), Melange (Sendai), Entr'acte (Londýn) a Leonardo Music Journal (San Francisko). Gilmore je spolutvůrcem autimatizovaného internetového rádia rand()%, které v reálném čase streamuje generativní algoritmickou hudbu. Je rovněž zakladatelem londýnského grafického studia Qubik zaměřeného na typografii.
Jaime Cifuentes (1961) je průkopník stínového divadla. Od roku 1978 působil v několika loutkových divadlech. Od roku 1982, kdy založil loutkové divadlo Sol o Burbujas, píše divadelní hry, ve kterých zároveň účinkuje. Díky spolupráci s umělci, hudebníky, zvukaři, grafiky a malíři kombinuje různé techniky, díky čemuž vznikají naprosto unikátní divadelní díla.
Vystudovala umění na Kolumbijské národní univerzitě. Rovněž má diplom z experimentální animace na univerzitě Javeriana v Bogotě. Navíc studuje Akademii mediálních umění v Kolíně (KHM). Její kreslené animace, které bývají často promítány ve smyčkách, zobrazují lidské metafory a skrze instalace vyzývají diváka k intimnějšímu zkoumání daného prostoru.
Cecilia Traslaviña (1960) přednáší animaci na Katedře vizuálních umění university Javeriana v Kolumbii. Byla členkou porot mnoha mezinárodních festivalů krátkých filmů nejen v Kolumbii, ale i v zahraničí. Zároveň přednáší o kolumbijské animaci jak doma, tak v cizině. Její díla se promítala na filmových festivalech v Německu, Polsku, Brazílii, Itálii, Rakousku, Kanadě nebo Švédsku.
Nicholas O'Brien (1985) – americký internetový umělec, kurátor a spisovatel. Jeho díla figurují v řadě publikací včetně následujících: ARTINFO, Rhizome, Junk Jet, Sculpture Magazine, Dazed Digital, The Creators Project, DIS, Frieze d/e, San Francisco Art Quarterly, Brooklyn Rail a The New York Times. Jeho práce byla k vidění rovněž v institucích jako The Museum of Moving Image, Eyebeam, Muzeum současného umění v Chicagu, Portland Art Museum a na bezpočtu online platforem. O'Brien v současné době vyučuje jako hostující umělecký profesor v Prattově institutu v Brooklynu
MARIKA KUPKOVÁ (*1973)
Kurátorka působící v brněnské Galerii TIC, v širším povědomí zavedené jako Galerie mladých. Její kurátorské aktivity jsou zaměřeny především na mediální i sociální sebereflexivitu současného umění. Podílí se také na dramaturgii festivalu krátkometrážních filmů B16. Přednáší v rámci oboru Teorie interaktivním médií na FF MU v Brně a na Katedře filmových studií FF UK.
Dominik Gajarský (Table, Palermo) představí na PAFu svůj dosud studiový sólový projekt Slowmotiondancer. V roce 2014 vydal album Life is Fine, které navazuje na předchozí tvorbu s Palermo. Melancholické synthpopové melodie se zde mírně posouvají k electru, r'n'b a soulu.
http://slowmotiondancer.bandcamp.com/album/life-is-fine
Ambientní hudební projekt violoncellistky Makačky Kateřiny Koutné (Teve, spolupráce s Paramount Styles, Hope Astronaut, Akne auf der Stirn) za doprovodu VJingu výtvarnice Anny Balážové (příležitostná spolupráce: Tomáš Bayer, Slunko a další). V roce 2014 Makaku vyšla první studiová nahrávka na kazetě s názvem Stromy.
http://bandzone.cz/makak
.jpg)
Pražská postpunková kapela, za níž stojí snsbr, Dizzcock a Head in Body (a jehož členkou byla donedávna také VJka AKa 47), kombinuje rytmy soudobé taneční hudby s britským industriálem. Je výraznou součástí současné experimentální hudební scény. Inspiruje se kapelami jako Throbbing Gristle, Coil nebo Suicide. Letos v létě vydala své třetí album s názvem Radical Zoo.
http://lightningglove.bandcamp.com/
Viktor Takáč (1982) studoval na AVU v ateliéru monumentální tvorby a nových médií. Ve své práci se zaměřuje na videoobjekty, na díla ve veřejném prostoru i na instalace pro galerie. Jeho projekty mají převážně intermediální charakter a často využívají videozáznamy, časosběrný obraz a formální postupy kinematografie. Takáč pracuje jak se základními kvalitami filmového materiálu a videa, tak s principy mizanscény a časoprostorových paradoxů videozáznamu.
.jpg)
Kolektiv je otevřené sdružení tvůrců algoritmických vizuálů a elektronických hudebníků respektujících tradici live codingu, umělecké formy využívající živé psaní kódu, vytvářející nástroje pro zvuk a obraz přímo před zraky diváků. Jako kolektiv příležitostně vystupují Michal Cáb, GND, Kryštof Pešek, Jáchym Pešek, Jiří Rouš, Georgij Bagdasarov, Martin Blažíček, Petr Zábrodský, Alexandra Timpau, Jonáš Svatoš, Erik Bartoš a Andrej Boleslavský. Složení se však při každém koncertu proměňuje a pohybuje se mezi čtyřmi až dvanácti hráči.
Americký hudebník žijící v Praze. Známý především ze synthpopově laděného hudebního projektu Former Ghost, produkujícího emoční hudbu s osobními tématy, ve kterém se střídají různí hudebníci. Nyní se věnuje experimentálnější elektronické tvorbě, kterou vydává pod vlastním jménem. Mezi spřízněné projekty a kolegy patřili Xiu Xiu nebo Zola Jesus.
http://freddyruppert.com/
Pablo Mazzolo (1976) – vystudoval obrazový a zvukový design na Univerzitě v Buenos Aires. Dlouhodobě se věnuje tématu percepce a jejím filmovým limitům. Výrazným prvkem zkoumání hranic filmového materiálu jsou pro něj vlastnoručně vyrobené optické nástroje (např. improvizovaná filmová kopírka). Jeho filmy se objevily na festivalech v New Yorku, Rotterdamu či Hamburgu. Kromě filmařské praxe se věnuje vedení dílen percepce a videoexperimentu pro handicapované a psychiatrické pacienty. Je jedním ze zakladatelů Regionálního archivu amatérských filmů (A.R.C.A.), jenž se zaměřuje na sběr, uchovávání a promítání domácích amatérských záznamů.
Pablo Marín (1982) využívá rádius úzkého formátu a pohybuje se od deníkových filmů, které vede strukturovanými poli, až k poetickým symbolistickým obrazům. Trvá na tiché projekci, součástí většiny jeho filmů není reprodukovaná zvuková stopa. Výjimku tvoří jeden recyklovaný film, který uslyšíte a který Marín popisuje slovy: „To, co slyšíte, je to, co obvykle vidíte."
Benjamin Ellenberger (1983) je jedním z nejmladších tvůrců na současné experimentální filmové scéně v Buenos Aires. Často pracuje s nalezeným materiálem a věnuje se rozvíjení zdánlivých narativů filmu pomocí filmové smyčky (tzv. loop). Výrazným prostředkem Ellenbergera je práce s intenzitou střihové skladby, pohybuje se od naprosté intuitivnosti a nepostižitelnosti montáže až k její mechaničnosti a dominanci v konstrukci zdánlivé narativity. Všechny své filmy vnímá jako velmi hudební, ne všechny jsou však ozvučeny, tímto se blíží myšlence vizuální hudby. Svá díla prezentuje často ve formě performativní projekce.
Sergio Subero (1981) coby matematik k filmu přistupuje jako k experimentálnímu médiu, které je možné programovat. Napíše kód a potom sleduje jeho vývoj. Vedle jeho prací budou uvedena dvě hermetická díla jeho kolegů z COBRy. Jedno od Maria Bocchicchia (1978) a druhé Maximiliana Sanse (1980). Společně provozují nevšední prostor mnoha disciplín od nakladatelství, přes dílnu po hudební scénu a kino. „COBRA je mentální skvrna".
Andrés Denegri (1975) k filmovému médiu přichází z oblasti výtvarného umění a videoartu. Je příznačné, že vedle monokanálové projekce s filmem pracuje i v galerijním prostředí jako s materiálem pro instalaci. Filmovou expozici chápe jak v euklidovském smyslu, tak za jeho hranicemi, které většinou překračuje velmi jednoduchým gestem.
Svatopluk Pitra (1923–1993) byl na počátku šedesátých let známým ilustrátorem, respektovaným karikaturistou, vyhledávaným výtvarníkem animovaných filmů a úspěšným propagačním grafikem.
V roce 1957 absolvoval VŠUP v ateliéru kresleného filmu u Adolfa Hoffmeistera, kam v roce 1951 přišel bez předchozího výtvarného školení přímo z chomutovských železáren.
Sebevědomý umělec se sice nevyhýbal kreslení podle modelu, ale plastickou anatomii suverénně formoval v promyšlených grafických zkratkách. Ačkoliv vycházely z tradice moderní české karikatury, velmi brzy získaly osobitý charakter.
